Člověk má všechno, co mít má
Hlavu, tělo, nohy, ruce
A tím vším měl by chválit
Oslavovat svého Tvůrce!

Oči však dávno nevyhlíží
Kdy se vrátí jejich Pán
Možná, že už ani neví
K čemu že nám byl zrak dán

Ústa už Bohu nezpívají
Jazyk ztratil lásky cit
Neumí chválit svého Pána
Lépe jde mu zlořečit

Dlaně se k nebi nevzpínajú
Každodenní modlitbou
Raději sevřeny v tvrdou pěst
S bližními se rvou

Nohy míří jiným směrem
Než do nebeské otčiny
Nekladou se v Boží šlépěj
Znají své vlastní pěšiny…

A srdce už dávno zapomnělo
Nabírat z věčného Pramene
Už nehřeje se Boží láskou
To srdce – je kus kamene…

A přesto, nic není beznadějné
To se jen zdá, že Bůh v nás prohrává
Ale jeho vroucí láska
Nikdy to s námi nevzdává

Uzdraví srdce, napraví oči
Poradí nohám, kudy jít
Aby spolu – Bůh a člověk
Zase mohli žít…

Vyšlo v časopise Prameny zdraví, č. 5/2018, s. 25.