Je-li možno pokleknout,
tak teď klečím.
Modlit se je-li možno,
k Tobě se, můj Pane, modlím.
K Tobě, kterého mé oči nevidí,
k Tobě, jehož hlas můj sluch neslyší,
k Tobě, Bože, jehož dotek má ruka necítí,
k Tobě Bože, jehož mé tělo nevnímá.

Přesto vše, nač myslím a co teď právě napíši,
k Tobě, Bože, směřuje. Tobě moje srdce patří,
nádech, výdech, kroky, kterými se vydám,
Tobě patří každá cesta, kterou můj zrak spatří,
prostřený bílý stůl či miska, ze které snídám.
Každá moje myšlenka Tě objímá,
moje skromné já se k Tobě blíž, můj Pane, utíká,
k Tobě, Bože, protože vím, že jsi,
celý svět naplňuješ a tvoříš.
S nadějí vyslovit mi dovolíš
jméno Tvého syna,
jehož láskou zmizí každá moje vina:
Ježíš.

Pane Ježíši, děkuji Ti za své stáří.
Děkuji Ti za každou chvilku života,
děkuji Ti za každou slzu na mé tváři,
v níž upřímného citu hodnota
se skrývá.
Pane Ježíši, děkuji Ti za hudbu povznášející,
děkuji Ti za mlhu, co na podzim bývá.
Děkuji Ti za každé probuzené ráno,
děkuji i za ptáčka, co na stromě zpívá,
děkuji za teplo, které mám ve světnici,
děkuji za všechno, co lásce říká „ano“.
Děkuji Ti též za modré oči, jež mne hladí,
děkuji Ti, Pane Ježíši, že vychází slunce,
děkuji Ti za to, že mě lidé mají rádi.

K Tobě, Bože, modlím se a ničeho nežádám.
Ty sám dobře víš, kdy a čeho je mi třeba –
ať je to vzduch, čistý domov nebo kousek chleba.
Když se vzbudím či k spánku se ukládám,
k Tobě, Pane, modlím se a ničeho nežádám.